Deník Williama Buckse (18+) – 5. díl

Jsme přesně v půlce našeho příběhu o svérázném Willovi 🙂 Moc děkuji za milé komentáře k minulé části 🙂

28. 10. 1963, Newark (New Jersey)

Tak jsem konečně v pořádném velkoměstě. Ralph jel po tý ďábelský dálnici jako blázen, ale na jednu stranu jsem za to rád, alespoň se dřív sžiju s novým prostředím. Cestou jsem měl spoustu času přemýšlet o svém životě, ale řeknu vám, víc než to mě spíš napadaly myšlenky o ženskejch a o tom, jak si s nima budu užívat. Pomohl jsem Ralphovi vyložit ten náklad, kterej byl těžkej jak dvě březí slonice – vezl všemožný materiál na stavby. Za ten šolich jsem dostal i slušně zaplaceno.

S penězi v kapse jsem si to štrádoval po ulici plné lidí a vnímal všudypřítomný kravál. Měl jsem hlad a tak jsem zaplul do první kavárny, na kterou jsem natrefil.
„Jedno extra silný černý kafe s pořádným lógrem a něco k snědku.“ zavelel jsem, když přišla servírka.
Nebyla nic moc, brejle jak dna od půllitrů, celá taková podivně zkroucená… s nulkama kozama. Měla taky mastný vlasy a na zástěře flek. Když se konečně ke mě uráčila, kafe bylo studený a na jídlo zapomněla úplně. Byl jsem však v dobrém rozmaru a celkem klidně jí to připomněl, omluvila se a nakonec mi přinesla palačinky. Připadal jsem si jak malej špunt, ale byly moc dobrý. Miluju vůni skořice a javorového sirupu. Všechno jsem zdlábnul a vydal se k baru zaplatit, když jsem si všiml takový paničky v růžovým kostýmku. Podle vizitky to byla majitelka celý týhle srandy, ale to mi bylo jaksi buřt. Nenápadně jsem si jí prohlížel, mohlo jí být kolem pětačtyřiceti, byla to přírodní zrzka (tohle já poznám!) a měla moc pěknou postavu. Obsluze jsem dával deset babek a přitom v hlavě viděl nedalekou budoucnost paní šefový. Ale nač na něco spěchat… někdy jsem do jistých věcí až moc hrr a nevyplácí se to. Jestli svojí božskou kariéru chci začít ve velkém stylu, musím se seznámit s okolím.

Šel jsem si vyřídit tu práci na jatkách a hlavně jsem si pronajmul pokoj na místní ubytovně. Jako sousedy jsem vyfasoval uřvaný Italy, hned jsem věděl, že zde budu jenom přespávat.

5. 11. 1963, Newark (New Jersey)

Tak zase dřu jako barevnej, ale večery si krátím tím, že vysedávám v kavárně Lantern. Už mě tam berou jako štamgasta a dostávám vždy malé slevy. Dneska jsem tam však nešel jen pro kafe. Věděl jsem, že April (ta šťavnatá zrzka) bude mít šichtu. Pondělí večer a já vím, že to je doba, kdy sem moc lidí nechodí. Já se odhodlal. Sedl jsem si ke stolu a poručil si kafe. April mi ho přinesla bleskovou ryhlostí, pak si stoupla za bar a pulírovala sklenice. Bylo něco kolem šestý a venku dost silně foukal vítr. April měla na sobě bílou košili a černou sukni až ke kolenům, říkal jsem si, že je to škoda, páč nohy měla víc než parádní. Jako takovou třešničku na dortu si připravila černé punčocháče… nevím, jestli jsem se už pochlubil, ale mám pro to slabost , když ženská nosí punčochy. Je to strašně rajcovní.

„Máte tady pěkně mrtvo, se docela divím.“ zahájil jsem konverzaci.
„No, je pondělí a to sem moc hostů nechodí. Asi furt nemůžou rozdýchat fakt, že už není víkend.“ odpověděla April za pultem a trošku se uchechtla.
„Vy ale nevypadáte jako nějaký fanoušek kávy. Vím, že jste tu teď skoro každý den a dáváte slušné spropitné, ale káva mi k Vám zkrátka nesedí.“
Jaká to všímavá paninka!
„Můžu se Vám k něčemu přiznat?“
Kývla.
„Já radši víno, ale pít každý den víno po tolika sklenkách jako vaší výtečnou kávu, asi bych brzo skončil na antabusu.“ opět jsem použil ten můj gentlemanský až vlezlý tón.
April se zasmála. „Takový mladík jako Vy? Jsem čekala spíše pivo.“
Koukal jsem na ní a všiml si malého zlatého křížku na krku. „Bůh mě učinil velmi zvláštním.“
Kurva, tak takovéhle podbízení je pěknej hnus. Někdy se vážně nestačím divit, co ta moje huba vyplivne za moudra. Na křesťanského boha nevěřím, je to jen velkej fousatej chlápek, jenž navádí kněze, aby píchali malejm klukům kadidla – nesnáším buzny. A jestli opravdu nějakej bůh je, tak jsem to jedině já! Doufám, že tahle okřížkovaná broskvička nebude pro „smilnění“ až po svatbě… hehehe.
„To asi máte pravdu.“ špitla a byla ticho.
Snad mi nečte myšlenky!
Seděl jsem a koukal se na ní, přitom mi v hlavě jel  film a já si jí představoval nahou, jak nasedá zvlhlým klínem na posvěcený krucifix a jak má na něm napíchlý Ježíš hlavu od její šťávičky. Zrychlovala, kozičky se jí natřísaly, slastně sténala a zavírala oči a já citil, že mám stojáka. Musel jsem se ovládnout. A pak přešel do plnejch. Vytahoval jsem všechny vtipy a všemožné kraviny, jen aby se smála a to vše jen kvůli souhlasu na jednu otázku.
„A nechcete se mnou zajít na skleničku bílého?“
„Ale jdi, vždyť bych mohla být tvoje máma.“
„I ta by si se mnou na to víno zašla. Stejně Vám už dneska nikdo nepřijde.“ April chvíli váhala a pak si šla dozadu pro kabát. Když se vrátila, měla rozpuštěný vlasy a červenou rtěnku na puse.

Šli jsme do příjemné hospůdky, objednal jsem pro začátek dvě flašky bílýho a začal April nenápadně opíjet. Ona se furt zdráhala, že pít nemůže, ale i přes to byla čím dál veselejší. Mlela mi o bohu, o její retardovný dceři Wilhelmině, o manželovi, kterej prcá svou sekretářku… kecy, kecy! Takže jsem dělal, že poslouchám a občas něco prohodil. Nastala zavíračka, a já teď už pěkně nadraný April slíbil doprovod domů. Usmíval jsem se, všichni nás považovali za hezký pár panička-zajíček, kteří teď nejspíš skončí v nějakém hotýlku a budou se milovat v posteli ve tvaru srdce. Kdyby jen věděli…

April tancovala po chodníku a já měl co dělat, abych jí udržel. Strašně to z ní táhlo a mně se začínala hnusit. Na rohu ulice se brutálně doblila a začala bulet. Teď už jsem jí viděl jen jako velkou chlupatou kundu, kterou dnes opíchám… a kterou za tenhle hnus potrestám. U jednoho parčíku jsem rozpoznal jedno z mých vyhlédnutých místeček a pomalu jí směroval tam. „Kam to jdeme, vždyť já bydlím na opačné straně.“
I teď s hubou od blitek mluvila jako kniha a i to mě začínalo štvát. Chytil jsem jí za ruku a začalo mi bít srdce, cítil jsem po celém těle, že ona už je mou a bude tomu už tak navždy. Já byl ten ohař a ona ten ustrašený malý zajíček, kterého si dám k večeři jako dezert.
„Chci ti něco ukázat.“ řekl jsem a strašně zhluboka jsem oddechoval.
Třásl jsem se, byl jsem na ní strašně nažhavenej.
„Ale já chci jít spát, odveď mě domů.“ zaškemrala jako malá holka.
Kouknul jsem se na ní a pak kolem sebe. „Budeš moje maminka, moje panna Marie.“ a pak jí dal pěstí.
Spadla k zemi a já jí ještě pro jistotu mrdnul jedním kamenem do hlavy. Ležela tam a ve tmě svítily jen Apriliny zrzavé vlasy a krev. Roztáhl jsem jí nohy a rozthl ty její punčochy… slečna je možná pobožná, ale chodí na vostro jak kdejaká kurvička. Bez meškání jsem jí tam narval celou svou kládu. Už byla pěkně tvrdá a vybíhaly na ní žily. Roztrhal jsem jí kabát i košili. Začal jsem lízat její kozy a pak už jsem jen přirážel… dokud jsem nebyl. April se na krku houpal ten zlatý křížek, serval jsem jí ho a schoval do kapsy. Pak jsem jí  pozoroval, jak leží na studené zemi. Stály jí bradavky, vypadaly jako čokoládové pralinky… a já je chtěl. Z kapsy jsem vyndal kapesní nůž a pomalu jí je začal odřezávat. Šlo to celkem jednoduše. Z koz jí začala téct krev a já nechtěl aby byl po ní bordel. Kleknul jsem si a jako novorozeně jí tu krev začal sát. Byla teplá a železitá. April sebou začala šít, ale mně to nestačilo. Na zemi se válely zbytky punčochy, dal jsem jí je na krk a začal utahovat, chroptěla a já akorát přitvrdil stisk. Celé to trvalo asi pět minut. Chtěla se bránit, ale na to byla moc slabá. Po chvíli tam už jen ležela jako do kůže oblečený balvan. Vítr jí čechral rezavé chloupky na pičce a já se musel usmívat. Zavřel jsem jí oči a v duchu si řekl něco o vklouznutí ducha svatého. A ještě jednou jí ho strčil do pomalu vysychající kundy. Několikrát jsem ho musel vytáhnout a plivnout si na něj, ona tuhla a já si užíval tu její mrtvou úžinku. Vystříkal jsem se do ní. Zapálil si cigáro a jen tak jí začal řezat kolem pupíku dlouhé čáry. Celá situace mě přinutila si vzpomenout na tu zrzku kdysi v Harleyině vývařovně a najednou jsem jí měl před sebou. I když byla starší a na bílý kůži se jí sem a tam rýsovala nějaká vráska. Za to odmítnutí! Vzal jsem zapalovač a zapálil jí vlasy. Smál jsem se jako blázen, ale jen chvilku… hořící vlasy strašně smrděly. Začal jsem její hlavu hasit pomocí mých bot a pak jen vědecky zkouknul černě ohořelou hlavu. Samozřejmě, že jsem nezapomněl na svůj podpis, tři vajgly a zbytek punčoch skončily v její růžové dírce. Vzal jsem April přes rameno a šel dobrých deset minut, než jsem došel k opuštěné studni, odkryl víko a tělo tam hodil spolu s mou zakrvácenou bundou.

Pomalu svítalo, když jsem ulehl do své vrzající postele na ubytovně. Usnul jsem s úsměvem na rtech.

10. 11. 1963, Newark (New Jersey)

Nikdy jsem nechtěl bejt slavnej, ale když píší o vaší práci v novinách a večer je o ní slyšet ve zprávách, cítíte se náležitě pyšný. Ty noviny jsem si musel koupit a to vše jen kvůli jednomu titulku „Brutální vražda v newarském parku“. U článku byla Aprilina fotka a fotky od fízlů, kteří tam vyšetřovali.
„April Woodsová (1921 – 1963) byla nalezela včera náhodně kolemjdoucím pejskařem. Její tělo bylo ve fázi rozkladu a neslo stopy sadistického násilí a sexuálního zneužití. Přesnou příčinu smrti určí až nařízená pitva, ale podle nalezené punčochy a strangulační rýhy na krku je nejvíce pravděpodobné uškrcení. Vrah navíc chladnokrevně do intimních partií oběti zasunul několik drobných předmětů. Po pachateli se pátrá, případní svědkové ať volají 911 nebo zajdou na nejbližší policejní služebnu.“
A ty bradavky tam jako neuvedou? Pisálkové přitroublí! Hlavní je, že tento suvenýr mám já plus fotku April z místa činu. Pro lepší uchování jsem po práci zašel do zlatnictví a koupil červenou sametovou krabičku na naušnice, ale místo nějakýho zlatýho šmuku v ní budu uchovávat ten pravý klenot – Apriliny růžové bradavky. Na vnitřní stranu krabičky jsem ještě přiložil složenou Aprilinu fotku a vše řádně uklidil do šupíku.

Výhodou velkoměsta je, že jedna takováhle vražda tam vlny moc nezvíří. Tady jsem stejně teprve začal. Mě nikdy nechytí a až to tady začne být horký, pojedu jinam… pojedu na zběsilou a vražednou misii po celých státech… já božský Will!