Strašidelná panenka Robert

youtube.com

Již je to nějaký pátek, co měl prémiéru horor o panence Annabelle. Celý příběh je inspirovaný skutečnou (byť v reálu jinak vypadající) hračkou, která je jedním z nejznámějších artefaktů v muzeum Eda a Lorraine Warrenových. Ti mimojiné případ této panenky vyšetřovali. Ovšem Annabelle není jediná, která svým majitelům dokázala udělat ze života peklo. Pojďme se seznámit s Robertem.

První důležitá zmínka o panence se datuje již v roce 1906. Tehdy patřil Robertu Eugene Ottovi – malíři z Key Westu. Prvotní majitel panáčka hračku dostal ještě coby dítě. Jeho rodiče byli velmi zaneprázdnění a proto se o něho starala chůva. Ta malému Robertovi tuto hračku dala proto, aby se necítil tak osamělý a měl si s čím hrát. Robert panenku v námořnickém oblečku pojmenoval po sobě a měl z ní velkou radost. Vše vypadalo víc než idylicky, jenže krátce nato Robertovi rodiče přestali být s chůvou spokojeni a vyhodili ji. Žena tuto informaci nesla velmi nelibě a tak se s bývalými zaměstnavateli pustila do hádky, během níž stihla panenku proklít.

Uběhlo pár dní a domácnost Ottových začaly stíhat podivné události. Malý Robert rodičům oznámil, že si s ním jeho panenka začala povídat, dokáže měnit výrazy v obličeji a navíc chodí po domě. Rodiče synkovi zpočátku nevěřili, ale brzo i oni se stali svědky toho, jak z panenky vychází podivný smích. Do toho jim sousedé nezávisle nato oznámili, že během dne, kdy byla rodina pryč, viděli panenku, jak se objevuje střídavě v oknech jejich domu.

Tyto události se děly “pouze” ve dne, jakmile ovšem padl soumrak, panenka se začala soustředit jenom na malého Roberta. Chlapec se například s křikem v noci probudil, jak ničí nábytek ve svém pokojíku. Marně se snažil rodičům vysvětlit, že to nedělá on, nýbrž jím manipuluje jeho hračka. Podivné je, že i když byl Robert malý a věděl, čeho je hračka schopná, nikdy si nechtěl hrát s ničím jiným.

Léta plynula, Robert vyrostl a stal se z něho umělec a tak trochu i podivín. Byl schopný trávit celé hodiny, ba dokonce dny zavřený ve svém pokoji. A nebyl tam sám. Společnost mu dělala panenka v námořnickém oblečku. Hračky se zkrátka nemůže za žádnou cenu vzdát a to ani poté, co si vezme za ženu Anne.

Mladí manželé se nastěhují do domu Anniných rodičů. Hadrový Robert se stěhuje také. Mladá paní Ottová začne hračku bytostně nenávidět, jelikož její muž vyžaduje, aby s nimi seděla u večeře a dokonce pro ní postaví malou postýlku, kterou umístí hned vedle jejich společného lože. Po nějakém čase Robert začně trávit dlouhý čas na půdě a to jen proto, aby tam vytvořil cosi jako pokojíček pro hadrového Roberta juniora. Dává si vskutku záležet, půdu vybaví nábytkem a dokonce sníží i strop! Všechny stavební úpravy ovšem přijdou vniveč, jelikož jednoho dne Robert své ženě oznámí, že se hračka na něj zlobí a že po něm žádá pokoj s výhledem do ulice. I přes silné protesty Anne, se panák opravdu zanedlouho stěhuje.

Jenže sotva se tak stane, začnou se rojit svědectví dětí ze sousedství, kteří viděly panenku procházet se od okna k oknu. Navíc se na ně velmi zlověstně koukala. To vše se opětovně děje i když manželé Ottovi nejsou doma. Panenku nemají v oblibě ani příbuzní manželů, též tvrdí, že se na ně kouká přímo vražedným pohledem. I Anne pomalu dochází, že s hračkou není něco v pořádku. Kolikrát, když je sama doma slyší z panáčkova pokoje pištivý smích.

Pán domu se navíc začíná podivně měnit. Je agresivní, podrážděný a často bezdůvodně vybuchuje. Když se ho manželka ptá, co se s ním děje, vždy odpoví: ,,Za všechno může Robert!” Situace se každým dnem zhoršuje víc a víc. Robert začne svou ženu zamykat do skříně, která je hned nad panákovým pokojem. Jako jediný smysl života vidí pouze hadrovou panenku.

V roce 1974 Robert Otto umírá. Vdova se však manželovy hračky ani teď nezbaví. V poslední vůli ma totiž nakázáno nechat panenku ve svém pokoji. Anne je na dně, navíc jevy spojené s hadrovým Robertem přibývají na intenzitě. Nakonec se Anne odstěhuje a dům prodá.

Panenka Robert však v zapomnění neupadne. Do domu se nastěhují noví majitelé, ti během zvelebování domu zjistí problém ohledně odtoků vody a zavolají instalatéra. Statný muž později vypoví:,,Dělal jsem nějakou práci v širší části půdy. Ta panenka vypadala strašidelně, seděla na malé židli a držela vycpané zvíře. Musel jsem několikrát odejít, abych si vzal nějaké nástroje z dodávky. Pokaždé, když jsem se vrátil, můžu přísahat, že se ta panenka trochu pohnula.” Poté, co dodělá svojí práci a má se k odchodu, uslyší za sebou dětský smích, otočí a za sebou uvidí Roberta.,,Když jsem se otočil, byla panenka na opačné straně místnosti. Díval jsem se po místnosti, ale nikdo tam nebyl.” Instalatér z domu uteče.

Noví majitelé o tomto incidentu nemají ani tušení. Krátce nato se však i jim Robert předvede ve své plné síle. Domem je slyšet smích, kroky, bouchání a podivné zvuky. Jednou je prý panenka nalezena u postele jejich malé dcerky a má v ruce nůž. Situace je vážně neúnosná a tak nakonec Robert skončí v muzeum East Martello v Key Westu. I tam si však nedá pokoj, zaměstnanci mají s panenky obavu, protože kolikrát mají pocit, jakoby se snad hýbala. JIndy slyší z ní vycházet podivný smích.Návštěvníci, kteří si panenku fotí si často domů odnesou nekvalitní fotky – Robert zkrátka nemá focení rád. U vitríny mají citlivější jedinci mrazení v zádech.

paganpages.org

Při důkladném zkoumání samotné historie i samotné panenky, vyšlo najevo, že by se mohlo s největší pravděpodobností jednat o dosud nepoznanou kletbu voodoo, kterou na hračku měla uvalit chůva s kořeny na Bahamách. Též je podivné, že více jak sto let staré hračce šediví vlasy a při meření přístroji byly zaznamenány čísla shodující se s teplotou živých organismů.

A co si myslíte Vy? Je panenka vskutku prokletá nebo se jedná o pouhý výmysl?

*Pro fanoušky strašidelných panenek doporučuji tři weby

The Doll House Cam – snímá prokleté panenky 24 hodin denně,7 dní v týdnu

David’s Haunted Dolls – stránka o muži, který poskytuje odborné poradenství lidem, jenž vlastní prokletou panenku

AJ’s House -místo, kde seženete jak strašidelné panenky, tak i jiné paranormální věci

Jana Hykešová

Sarkastická svině bez špetky soucitu, ale jinak milá, přítulná, čistotná, hodící se k starším lidem i na zahrádku. Teď vážně !!! Mám nad sebou dva křížky a zajímám se hlavně o sériové vrahy, tajemná místa a všemožné duchařiny. Když mě nenajdete tady, tvořím undergroundovou poezii. Jsem zvrácená, brutální a někdo by mě nazval úchylnou. Poslouchám punk, psychedelické "hipízárny" 60. let, metal a ráda se uchyluji k vážné hudbě (Beethowen je bůh !) Z filmů mám nejradší Tarantinovky a tvorbu Tima Burtona. Nejoblíbenější film však je Kubrickův Mechanický pomeranč. Moje motto - Přežít s čistým trestním rejstříkem !!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.