Strašidelné pověsti → Mladá Boleslav

Dnes mám pro vás dvě pověsti z Mladé Boleslavi 🙂 Co na ně říkáte?

• O MLADOBOLESLAVSKÉM ŘEZNÍKOVI
Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se všichni zbylí přívrženci Fridricha Falckého snažili dostat za hranice Čech, do bezpečí. Mezi nimi i nejvyšší hofmistryně zesnulé Alžběty Stuartovny, vzácná paní z Reitzensteinu. Ta chtěla se svojí družinou utéct přes Mladou Boleslav do Saska. Jenomže se blížil večer a dostavovala se únava, takže se paní rozhodla, že ve městě přespí a ráno se bude pokračovat v cestě. Jenže město bylo plné prchajících lidí a vojáků, takže najít nějaký nocleh bylo nemožné. I nejhorší hostince měly plno.
Paní chodila chladným listopadovým večerem po městě a téměř ztrácela veškerou naději. Až v jedné knajpě jí šenkýř pověděl, že ví o místě, kde by si mohla odpočinout. Byl v tom ale háček. Doporučený dům byl sice velký, ale kolovaly zvěsti, že v něm straší a každý z okolí se mu proto vyhýbá. Paní z Reitzensteinu se však nezalekla. Byla moudrá a velmi nábožensky založená. Právě víra v Boha jí do tajemného domu táhla nejvíc. Chtěla prokleté místo pomocí víry vyléčit od všeho zlého.

Dům patřil místnímu ovdovělému řezníkovi, ten v něm ale nebydlel. Navíc měl teď spoustu zařizování s přípravami na svou druhou veselku. Paní spolu se spolu se svou komornou ubytovala v bývalé ložnici. Služebné poručila po celé místnosti zapálit svíčky a pak společně začaly zpívat náboženské písně. Ještě nebyla ani půlnoc, když se náhle otevřely dveře a v nich se objevil přízrak ženy s ovázanou hlavou. Paní z Reitzensteinu byla sice vyděšená, ale po chvíli se přece jen zeptala: „Kdo jsi a čeho si žádáš?“
Duch odpověděl: „Já jsem paní tohoto domu. Nepodařilo se mi ani mládím ani krásou ani bohatstvím trvale k sobě připoutat manžela. Oblíbil si jinou a aby ji mohl pojmout za choť, zavraždil mě tajně řeznickou sekerou. Lidem namluvil, že jsem spadla z okna a zabila se. Ušel všelikému podezření v nynějším všeobecném zmatku víry, takže jsem byla spěšně pochována a nikdo o zločinu neví. Já však nemám klidu v hrobě, dokud nebude viník potrestán. Proto jsem přišla žádat Vás, šlechetná paní, abyste o vraždě zpravila zdejší vrchnost.“
Poté sáhl přízrak zavražděné po prstenu hofmistryně, sňal si obvaz z hlavy a klenot vložil do rány.
„Dejte můj hrob otevřít, tam pak prsten naleznete.“ dodal duch a rozplynul se.

Ráno požádala paní o tajnou schůzku s městskou radou. Primátor ani konšelé zpočátku nechtěli o řezníkově vině ani slyšet, jelikož to byl jeden z nejváženějších mětských občanů. Paní je však přemluvila aspoň k otevření hrobu řezníkovy manželky. Po podrobném ohledání nebožky se v hrobě rovněž našel i zlatý prsten paní z Reitzensteinu. Ihned byl vydán rozkaz k předvedení řezníka před soud. Biřici vraha dopadli zrovna před městským chrámem, kde se měl znovu oženit. Všichni přítomní svatebčané byli náhlým zásahem velmi překvapeni.
Viník nejprve zarytě zapíral, tribunál mu však přímo před nos strčil rakev s jeho manželkou. Když jí řezník uviděl, klekl na kolena a začal plakat. Přiznal se a domáhal se trestu smrti. Ten byl později také vykonán.

• ZLÝ SEN
Za časů, kdy místo zámku stával v Mladé Boleslavi ještě hrad, se poblíž nacházel i vodní mlýn. Jelikož se mlynář nešťastně utopil při povodních, musela se o běh celé stavby starat jeho žena a syn. Když chlapec vyrostl v mladého muže, mlynářka celé noci nespala a strachovala se, zda si její syn najde tu správnou nevěstu. Mladý mlynář byl velmi pohledný a ohlížela se za ním i dcerka bohatého místního pána, jenže mladík byl ke všem nápadnicím velmi chladný.
Starostlivá matka kladla synovi na srdce dobré rady – ať si najde dívku hodnou a pracovitou. On jí vždycky uklidňoval a sliboval, že si takovou namluví, až se objeví. Čas pomalu plynul. Jednoho rána vtrhl pobledlý a vystrašený mlynář k matce do světnice. Ihned jí musel vypovědět sen, který se mu na dnešek zdál. Zdálo se mu, že usnul na lesní mýtině, když tu náhle se k němu připlazili jedovatí hadi. Obtočili se kolem jeho rukou, nohou a dokonce hlavy. Mlynář ve snu zavřel oči a zatajil dech, ale sotva oči zase otevřel, uviděl, jak se hadi zvětšují a chtějí ho pozřít. Nakonec se s výkřikem probudil. Mlynářku sen jejího syna rovněž velmi polekal. Navíc krátkou dobu na to začala mít zlou předtuchu.
Na příští neděli se mladý mlynář vydal do sousední vesnice. Byl svátečně ustrojen. Když kráčel pod hradem, všimla si ho mladá komtesa a pozorovala ho. On si jejího pohledu všiml také, ale vzhledem k jejímu vznešenému původu se jí ho neodvažoval opětovat. Najednou se změnil směr větru a větrný vír zapříčinil to, že se cípy mlynářova kabátu zdvihly nahoru a zamrskaly sebou. Mladá komtesa v okně však měla pocit, že se jí mladík posmívá a chová se velmi neuctivě. Vše oznámila otci, který jakožto vážený kníže ihned povolal pacholky a nechal mladého „nestoudníka“ uvrhnout do vězení. Posléze byl mlynář odsouzen k upálení. Mlynářka nesla smrt jediného dítěte velmi těžce a jelikož už měla svá léta a věděla, že tu dlouho nebude, rozhodla se jednat. Krátce před svým skonem mladou komtesu proklela. Když bylo po jejím pohřbu, všichni obyvatelé čekali, jestli se její kletba naplní.

O pár měsíců později se komtesa rozhodla pro malou projížďku na koni, cestou míjela i osiřelý mlýn. Náhle se zvedla silná bouře. Vítr silně foukal, nebe křižovaly velké žluté blesky a byly slyšet dunivé hromy. Jeden takový hrom vystrašil i koně zapřažené do komtesina kočáru. Vůz se převrhl a mladá komtesa s několika služebníky přepadla do mlýnské stoky, ve které se utopila. Lidé si na místo po dlouhá léta ukazovali a říkalo se, že tam fouká i když je úplné bezvětří.