Strašidelné pověsti – Praha (1. díl)

Konečně si posvítíme na Prahu, jelikož je však pověstmi opředená, bude více dílů. Přeji hezké čtení.

O ŠKRTÍCÍM KOSTLIVCI (tato pověst má reálný základ)

Jednou ve Strahovském klášteře se našly kostry dvou sester. Jejich polohy byly ovšem velmi podivné. Jedna kostra jakoby škrtila druhou, která klečela. V hrobce se mimojiné nacházely ostatky hraběte Lažanského, šlechtice,  který se cítil provinile, jelikož při bitvě na Bílé hoře zabil člověka. Hrabě Lažanský byl ovšem pohřben na velmi nedůstojném místě – před chodbou do sakristie.

Psal se rok 1648 a Prahu drancovala švédská vojska. Samozřejmě, že došlo i na klášter. Vojáci vykrádali hroby, mrtvým braly šperky včetně zlatých prstenů a dokonce i cínová víka rakví. Takto zněsvěcené byly všechny hroby. Když jeden z vojáků narazil na kosterní pozůstatky hraběte Lažanského, pokusil se o krádež jeho cenností, jenže povolil veliký kámen a Švéda zpola zavalil. Kostra Lažanského prý vojáka začala škrtit a nakonec se jí to i povedlo. Duch Švéda prý po nocích bloumá po klášteře a chytá se za krk.

O BRIGITĚ

Za dávných časů žila na Malé Straně chudá vdova a ta měla dceru Brigitu. Dívka byla velmi krásná a proto není divu, že se do ní zamiloval jistý italský sochař, jenž toho času pracoval na Pražském hradě. Brigitě se mladý umělec také líbíl, takže slovo dalo slovo a zanedlouho se chystala svatba.

Pár dní před veselkou však malíř své milé oznámil, že musí nutně na venkov, jelikož je tam pro něj neodkladná práce. ,, Víš, že tě miluji z celého srdce.“ Konejšil dívku, která byla ze zrušení svatby samozřejmě smutná. ,, Ale nesnesl bych pomyšlení, že jsi mi byla nevěrná.“ varoval sochař Brigitu a odjel.

Když se vrátil do Prahy, ihned se ptal sousedů, zda jeho snoubenka slib věrnosti dodržela. Brigita slibu dostála, jenže jedna nepřející sousedka jí očernila. Sochař se velmi rozzlobil a údajné nevěrnici přislíbil pomstu. Ještě téhož večera pozval Brigitu na milostnou schůzku do Jeleního příkopu. Tady jí zabil a zakopal.

Mrtvola se našla až ve velmi pokročilém stádiu rozkladu, ale i tak byl jako první podezřelý italský sochař. Když strážní přivedli mladíka k ostatkům Brigity, pohled neunesl a ke všemu se přiznal. Byl odsouzen k smrti. Soud ovšem poprosil o krátký odklad, protože Ital chtěl podle nevinné Brigity zhotovit sochu. To mu bylo povoleno.

Závěr této pověsti se různí. Jedna verze mluví o tom, že když sochař sochu zhotovil, dostal milost. Druhá varianta však mluví o jeho popravě. Výše můžeme vidět údajnou sochu mrtvé Brigity, ale správně se jedná o sochu Marnosti z 16. století.

MASTIČKÁŘ Z JELENÍHO PŘÍKOPU

Na tomto místě ještě chvilku zůstaneme. Váže se k němu totiž další historka. Přesuňme se do Prahy za dob vlády Rudolfa II. Ten na svém dvoře choval i spoustu exotický zvířat. Ve lvím dvoře se o ně staral jeden ošetřovatel. Ten ovšem nebyl dvakrát spolehlivý. Zvířatům nedával maso určené k jejich potravě a radši ho prodával lidem. Začalo se říkat, že císařům oblíbený lev umře v den jeho smrti. Hrůzná předpověď se nakonec také vážně stala.

Kolem místa se lvy se krátce nato objevil neznámý mastičkář. Měl už svá léta a cesta ho velmi vyčerpala. Nakonec zde i skonal. Ošetřovatele nenapadlo nic jiného, než že mrtvého hodí lvům, přece jen se už dlouho nenažrali. Zbytky těla pak zakopal na neznámém místě. A legenda praví, kdykoliv nastala hodina krmení, objevil se i duch mrtvého mastičkáře.

BÍLÉ ZJEVENÍ VE SV. VÍTU

Jednou se vracel bývalý zvoník ve velmi podroušeném stavu domů. Jelikož se mu nechtělo stoupat po schodech až pod zvony, ustlal si v kapli. Najednou se před ním zjevila bílá postava a ihned ho začala napomínat, že jestli ještě jednou tohle udělá, se zlou se potáže. Zvoník byl vyděšený, jeho černé vlasy ráno z leknutí vystřídaly šediny.

Podruhé dalo bílé zjevení o sobě vědět v roce 1753. V tu dobu zde na stráži stávali vojáci. První noc, když se zjevení objevilo, hodilo mladému vojáčkovi k nohám hrst pšenice. Mladík se samozřejmě polekal a stráž na stejném místě už odmítal sloužit. Druhou noc ho proto vystřídal jiný mladý muž. Tomu zjevení hodilo k nohám dokonce stříbrňáky, jenže i tento voják se strašně lekl a odmítl další noc místo strážit. Třetí noc místo hlídal voják, kterého jen tak něco nerozhodilo. Když se objevilo zjevení, nelekl se a po tom bílém čemsi vystřelil. Zjevení k jeho nohám hodilo jeho patronu a řeklo: ,, Příští rok bude výtečná sklizeň, druhý rok k lidu štěstěny přízeň, třetí rok války strašlivá trýzeň.“ A tak se i stalo, za tři roky vypukla sedmiletá válka.

Co myslíte, mohl třetí voják ovlivnit budoucí události tím, kdyby po zjevení nevystřelil ?

O ČERNÍNSKÉM PALÁCI

Pro dnešek zakončíme tak trošku pohádkově. Hrabě Černín si jednou povolal stavitele a tomu řekl, že chce od něho postavit největší palác v Čechách. Muž souhlasil. V roce 1723 se celá stavba dostavěla, jenže hrabě se této události už bohužel nedožil. Stavitel navštívil proto jeho ženu a řekl jí, že její muž mu za odvedenou práci dluží peníze. Hraběnka po staviteli chtěla předložit smlouvu, jenže naivní stavitel žádnou neměl.

Bez peněz a smutný se vracel  domů a tam vše pověděl svému bratrovi – svobodnému zednáři. Ten dostal zajímavý nápad. Vyvolal ducha mrtvého hraběte a požadoval, ať svůj otisk ruky otiskne na papír, duch tak učinil a druhý den běžel stavitel i s tímto důkazem k hraběnce. Ta poté ochotně staviteli všechny peníze vyplatila.

Na stejném místě žila jednou další hraběnka. Ta byla nesmírně pyšná a rozhazovala peníze, jak se dalo. Když Prahu zúžoval hlad, tato šlechtična si (možná na truc) nechala zhotovit střevíce z chleba. Ještě ten večer pro ní přilétlo devět čertů, roztrhali jí na kusy a odnesli do pekla. Jediné, co po hraběnce zbylo je její duch, který v noci smutně bloumá po paláci a hledí na své střevíce. Nikdo ovšem neví, jak její duši vysvobodit.