Strašidelné pověsti – Praha (2. díl)

Již dlouho jsme zde neměli tajemné příběhy, které mohly děsit už naše praprababičky a prapadědečky. Proto se pohodlně usaďte a pojďte s námi okusit atmosféru dnů dávno uplynulých. Co my víme, třeba následující příběhy přežívají dodnes. 🙂

O KOSTLIVCI S HŘEBENEM V HLAVĚ

V Tomašské ulici na Malé Straně bydlel prý před lety jistý zámečnický mistr, který měl hezkou ženu. Jednoho dne si zámečník najal mladého tovaryše aby mu pomohl s prací. Mladík byl šikovný a netrvalo dlouho a do mistrovy ženy se zamiloval. Ta jeho náklonost opětovala. Aby milencům nestálo nic v cestě, rozhodla se žena, že svého manžela zabije a za mladíka posléze provdá.

Jednou v noci si proto připravila veliký hřeb a kladivo a počkala, až její manžel usne. Poté mu hřeb vší silou zatloukla do lebky. I na svůj věk měl zámečník stále husté vlasy, díky kterým neukápla na podlahu ani kapička krve. Mistrová se radovala, jelikož krutý zločin ukryla jako přirozené úmrtí. Vdova si zanedlouho vzala mladého tovaryše a společně pokračovali v zámečnickém řemesle.

O sedm let později se stalo, že bylo několik hrobů nakázano znovu otevřít, mezi nimi i ten s mrtvým zámečníkem. Hrobník si všiml, že kostra má v lebce zaražený hřeb a ihned mu došlo, že by za vším mohla stát mistrova žena. Podezření oznámil úřadům a když se četníci objevili u mistrové doma, žena se rozplakala a ke všemu se doznala. Jak ona, tak i její mladý muž byli odsouzeni k bolestivé smrti.

Ač bylo spravedlnosti učiněno za dost. Mrtvý mistr ani tak nedosáhl klidu a byl spatřen několika sousedy, jak coby kostlivec s hřebem v hlavě v noci obchází svůj dům. Jeho ošklivé prokletí zlomí ten, kdo mu hřeb z hlavy vyndá. Troufáte si ?

O MNICHOVI Z ÚVOZU

Kdysi dávno žil na Strahově kněz a toho jednou v noci povolali ke smrtelně nemocnému, aby učinil poslední pomazání. Duchovnímu se moc nechtělo odcházet od dobré večeře, a tak se k marodovi vypravil až o hodinu později. Nemocný byl ovšem už nebožtík. Kněz se tedy na koni vydal zpět do kláštera. Cestou však jeho kůň klopýtl a kněz spadl tak něšťastně, že si zlomil vaz. Údajně to byl trest za to, že mnich dal přednost požitkům před svým posláním. Každý pátek v noci je prý možné spatřit přízračnou postavu kněze, jak na koni uráží ulicí. Koňský dusot je údajně slyšet natolik, že dokáže vzbudit mnohé spáče.

O TURKOVI Z UNGELTU

V dávných dobách, kdy se ještě v Ungeltu scházívali kupci z celého světa, bydlel tu hospodský, který měl tuze krásnou dceru. Jednou sem přišli z dalekých krajin Turci a jeden z nich, hezký mladík, se do dívky vášnivě zamiloval. Dívka Turkovu lásku opětovala, tajně se spolu scházeli, ale do ciziny s ním odjet nechtěla. Turek tedy slíbil, že jen do své země odjede vyřídit obchod a hned se zase vrátí. Dal dívce vzácný šperk a ona jemu zase prstýnek, aby na sebe nezapomněli.

Když ale měsíce míjely a Turek se pořád nevracel, dívka zapomněla na svůj slib a našla si jiného. Nedlouho poté dokonce slavili svatbu. Jenže během oslav se objevil ve dvoře Turek. Hned pochopil, co se stalo, ale ze všeho nejvíc se k smrti vyděsila novopečená nevěsta. Když se počáteční emoce trochu uklidnily, Turek dívku poprosil, zda by s ním nešla stranou, že jí chce dát svatební dar. A od té doby dívku už nikdy nikdo neviděl.

Celé dívčino příbuzenstvo v čele s mladým ženichem dívku hledali, kde se dalo. Bohužel neúspěšně. Na Turka nepadlo sebemenší podezření, jelikož dívka se nikomu nesvěřila, že s ním jde a tak či onak, už byl stejně na cestě domů.

Uběhlo několik let, když se Ungeltem rozlehl vystrašený výkřik. Mladá děvečka s hrůzou v očích přiběhla ze sklepa a tvrdila, že tam našla umrlčí hlavu. Ihned všude bylo plno zvědavců a mezi nimi i rodiče dávno zmizelé dívky. Ti podle plavých copů poznali, že hlava patří jejich dceři. Ihned se proto pustili do kopání a zanedlouho bylo nalezeno i dívčino tělo, stále oděné do svatebních šatů. Nikdo už neměl jakékoliv pochybnosti o tom, že to byl Turek, kdo dívku zabil a zakopal. Za jeho krutý čin byl ovšem posmrtně potrestán – jako duch chodívá v noci po domech v Ungeltu a někdy s sebou za blonďaté copy tahá dívčinu hlavu.

O BEZHLAVÉM TEMPLÁŘI

V Liliové ulici na Starém Městě jezdí prý každou půlnoc bezhlavý muž na bílém koni, z jehož nozder srší jiskry. Jezdec má bílý plášť s červeným křížem a je to prý duch templářského rytíře z někdejšího templářského kláštera svaté Anny. Byl pro jakési provinění sťat a před smrtí se odvrátil od křesťanské víry, za což byl prokletý a dodnes čeká na vysvobození. Vysvobodit ho může ale jen nebojácný mladík, který koně chytí za uzdu a rytíři jeho mečem probodne srdce.

O KRVI VE ZLATÉ ULIČCE

K domku č. 28 ve Zlaté uličce, který stojí ve stínu věže Mihulky, se váže krvává pověst. Bydlíval tu prý kdysi jeden kouzelník. Když se jeho dcera zamilovala, nepřál jí štěstí a probodl ji i jejího milého, když spolu v domě stáli u okna. Jejich krev stekla do Jeleního příkopu a od té doby na tom místě roste květina srdcovka. Aby vrah nebyl prozrazen, umyl si zkrvavené ruce v nádobě, na kterou právě svítil měsíc. Od té doby se prý ani měsíc, ani slunce nepodívá do okna, v němž otec probodl dceru.

O DOMĚ U TŘÍ PRAPOREČNÍKŮ

Dům U tří praporečníků v Husově ulici poznáte snadno. Je ozdoben plechovými zlacenými štíty, na nichž jsou vyobrazení tři vojáci. Vypráví se, že tam kdysi společně bydleli tři přátelé – důstojníci. Stalo se, že měli odejít bojovat do války, ale každý k jinému pluku. A proto si krátce před tím v hospodě slíbili, že kdyby jeden z nich zemřel, dá o tom zbývajícím dvěma vědět.

Jeden z důstojníků skutečně padl a zjevil se ve snu svým přátelům. Mimojiné jim také oznámil, že i oni dva brzo zemřou. Muži se polekali a aby snad odvrátili děsivé proroctví, odešli z armády a vstoupili do kláštera, Svému osudu ale nakonec stejně neunikli a skonali náhle brzy po sobě.